Difficultates - Hloupá rozhodnutí mají špatné konce...

Tahle kapitola je trochu kratší, ale o to delší bude ta příští, protože bude velice pravděpodobně poslední. S tím je spojeno i mé věčné dilema co se týče happy endů. Když je čtu jinde, mám je ráda, ale když píšu, tak jim moc neholduju. No uvidím. Asi z toho bude nějaký hořkosladký kompromis:)



„Jak tě vlastně napadlo se tím zabývat?“ zeptal se Harry. Hermiona se zarazila.
„No… Popravdě mě na to přivedl Snape…“
„Snape?“ vyjel hned Harry, „A není to nějaký trik?“
„Ne, Harry. Není!“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože mu věřím. Věřím mu stejně jako tobě! A přesně čekal tvou reakci, proto ti to říkám já!“
„Nějak moc ho hájíš!“ okřikl ji Harry a Hermiona zrudla.
„Je jedno, jak mi je, nebo není sympatický. Vím, že mu mohu důvěřovat!“
„Já mu prostě nevěřím!“
„Ale mě ano!“ řekla Hermiona.
„Správně. On to ví a využil tě!“
Jeho slova ji zasáhla víc než si myslela a úplně na jiném místě. Nešlo tu teď o důvěru, šlo tu o něco jiného. O událost, tak mladou, že jí ještě nedělalo sebemenší problém připomenout si rozkoš, kterou… DOST!
Vyhnala si tyhle myšlenky z hlavy.
„Musím jít!“ řekla, vyběhla z pokoje a nijak nereagovala na Harryho volání.
Na schodech narazila na Rona. Jakoby ji ani neviděl.
„Rone?“ oslovila ho. Poplašeně se otočil, jakoby teprve teď vzal na vědomí její přítomnost.
„Ahoj…“ odpověděl zamyšleně.
„Je s tebou něco?“ zeptala se starostlivě.
„Ne. Všechno je v pohodě. Co by bylo…“ usmál se na ni. Chvíli ho ještě pozorovala, ale potom se s ním rozloučila a šla domů.

„Hermiono, kde jsi byla!“ vyjela na ni matka.
Až teprve teď si uvědomila, že byla skoro celý víkend pryč.
„Ani si nedokážeš představit, jaký jsem o tebe měla strach!“ rozčilovala se paní Grangerová.
„Omlouvám se mami…“ řekla Mia. Cítila se tak unavená.
„Půjdu si lehnout…“ řekla otupěle.
„Stalo se něco?“ zajímala se matka, ale Hermiona jen zakroutila hlavou a zavřela za sebou dveře.
Natáhla se na postel a zavřela oči. Vracela si zpět okamžiky, které v ní probudili city už tak hluboko uložené. City s kterými odcházela ze školy. Tu jemnost a touhu, která tu byla dost dlouho. Ještě před Francií, Etiennem a vším ostatním. Ten cit, který ji jako jediný neopustil.
A teď ho chtěla vidět, mluvit s ním. Zahnat tu prokletou nejistotu, která mohla za to, že z toho setkání měla strach.

Jenže uběhl celý den… Dva… A Snape se v Siriusově a Harryho domě neukázal. Horší bylo, že nebyl ani v Bradavicích.
Po týdnu se objevil ustaraný Brumbál. Hermiona byla náhodou na návštěvě.
„Co se stalo Brumbále?“ zeptal se Sirius, když viděl jeho výraz.
„Obávám se, že Voldemort přišel na to, že je Severus špeh…“ řekl a Hermiona se najednou nemohla pořádně nadechnout.
„Co je s ním?“ zeptala se rychle, až se po ní pár lidí otočilo.
„Já nevím…“ odpověděl popravdě…
„A víte alespoň, jestli žije?“ skoro žebrala o nějakou informaci, ale Brumbál jen zakroutil hlavou.
„Bohužel nevím nic. Jen to, že už je týden pryč. Občas se stane, že se zdrží, ovšem máme jistá znamení, kterými mi dá vědět. Ale nic se nestalo…“
„Takže co uděláme?“ zeptala se rozhodně a čekala, kdo první navrhne nějaký plán.
Ale nikdo se neozval. Všichni vypadali nezúčastněně.

„On za všechny riskoval život! A vy pro něj neuděláte vůbec nic!“ žasla Hermiona.
„Víš moc dobře, že zajatce neosvobozujeme. Každý tady ví, že v tu chvíli hraje jen sám za sebe!“ řekl jí přísně Sirius.
Brumbále?“ otočila se na svou poslední naději. Vypadal, že ho to opravdu mrzí, ale stejně nic neudělal.
„Nemohu si dovolit riskovat životy ostatních. Severus to věděl, on věděl, do čeho jde… Několikrát jsme o tom mluvili…“
Hermiona toho už měla dost. Dělalo se jí ze všech špatně. Dívat se, jak je jim to všem jedno a jen se snaží nalézat výmluvy ji dohánělo k šílenství.
„V tom případě si nechte ty kecy, že se od smrtijedů lišíme tím, že máme přátele! Jste stejní jako oni! Jen zabíjíte na druhé straně!“ vyčetla jim všem a odešla.
Vlétla do pokoje a začala si brát své věci, které tu měla.
„Hermiono!“ ozval se za ní Harryho hlas.
„Nech mě Harry!“ poradila mu.
„Co to děláš?“
„Nebudu tady v tom domě už ani minutu. Nemůžu se na vás dívat, natožpak dýchat stejný vzduch, jako vy! Je mi z vás špatně, ze všech!“ odpověděla mu.
„Hermiono stojí ti za to ten člověk?“ zeptal se Harry zamračeně.
Mia, která už stála ve dveřích se na něj otočila.
„Nestojíte mi za to vy! Víš Harry já dokážu pochopit, že nepomůžete jemu, ale vy nepomůžete ani mě! Nikomu!“ řekla mu už trochu klidněji. Potom se otočila a vyšla z pokoje. Ještě jednou se vrátila a podívala se na kamaráda.
„A ano... Stojí mi za to. Stojí mi za mnohem víc!“ potom nadobro zmizela. Sešla schody. Nehodlala se stavit ani v kuchyni. Neměla se s kým loučit, ale před vchodovými dveřmi stál Sirius. Opíral se o dřevený trám a ruce zkřížené na prsou.
„On ti za to nestojí. Neznáš ho tak dobře, jako já!“
„Správně a kdyby to záleželo na tobě, tak bych už ani neměla šanci ho poznat lépe!“ odsekla mu.
„Jestli ho už Voldemort nezabil, tak musí být v takovém stavu, že se z toho těžko dostane… A i kdyby…-„
„Mě nezajímá tvé i kdyby!“ přerušila ho Hermiona, otevřela vchodové dveře a ve chvíli, kdy chtěla zabouchnout promluvil znovu Sirius.
„Miluješ ho?“
Otočila se na něj, rozhodnutá nic neskrývat.
„A co když ano?“ vyjela na něj.
„Potom nebudeš šťastná…“
„Siriusi připadám ti snad poslední léta šťastná?“ zeptala se ho, ale ani by slyšela odpověď odešla.

Musela najít nějaký způsob, jak ho zachránit, ale nic ji nenapadalo. Vždyť ani nevěděla, kde ho má hledat.
Nemohla nic, nemohla se zeptat na cestu, nemohla čekat, nemohla křičet a přesně to zrovna chtěla. Chtěla se rozkřičet, aby ji slyšel celý svět…
Stále přemýšlela, jestli ještě žije…
Náhle ji jeden způsob napadl. Bylo to čiré šílenství, ale nic jiného už jí nezbývalo.
Přemístila se až k ministerstvu kouzel. Zamířila rovnou do kanceláře náměstka ministra.
Teplé místečko pomyslela si hořce. Ohlásila se u sekretářky a čekala. Měla jen malou šanci, že jí vůbec pustí dovnitř, přesto byla rozhodnutá dostat se tam za každou cenu. K jejímu úžasu jí postarší dáma po chvíli pozvala dovnitř.
Opatrně vešla.
„Co tady chceš?“ zeptal se jí muž sedící za stolem.
„Potřebuji pomoc…“ řekla přímo.
„A proč myslíš, že zrovna já ti pomůžu?“ zeptal se Draco Malfoy ohromeně.
„Mí přátelé mě zradili, nezbývá, než se obrátit na nepřátele…“ zvláštní věta… S ještě zvláštnějším účinkem.
„Co chceš?“
„Kde je Severus Snape?“
„V Bradavicích…“ odpověděl jí prostě.
„No tak. Ty víš, jak to myslím! Řekni mi, kde je!“
„A proč bych to měl dělat?“
„Je to takový problém“ Nemůžeš mi prostě říct jednu pitomou adresu!“ vyjela na něj nervózně. Zarazilo ho to, neznal ji takhle vznětlivou. A vůbec, pořádně si ji prohlédl. Vypadala tak staře, ztrhaně a zoufale.
„Říkáš, že jsi sama. Že tě zradili přátelé, co chceš dokázat, když ti tu adresu dám?“
„Nevím, ale to ti může být jedno! Prostě mi to dej. Pravděpodobně mě posíláš na smrt, tak alespoň zabiješ dvě mouchy jednou ranou! Je to výhodný obchod!“
Slyšet slova smrt a obchod v jedné větě a ještě ke všemu pronesené takovým klidem. S takovým rozhodnutím. Každičké to slovo myslela vážně. Snad mu jí bylo i líto, nebo jen tahle nová tvář byla tak zarážející…
„Nepřeji ti smrt. Nemám tě rád, ale to neznamená, že bych hned chtěl-…“
„Jsem dospělá, za svá rozhodnutí si zodpovídám sama!“ přerušila ho. Zakroutil hlavou, ale tu adresu jí nakonec dal.
Okamžitě se otočila a chtěla odejít.
„Grangerová!“ zavolal na ni. Vrátila se a dívala se na jeho levé předloktí. Nebyla na něm jediná piha, natož pak znamení.
„I ty se mýlíš!“ řekl jí a znovu si shrnoval rukáv. Přikývla a potom zmizela.

Nečekala… Plánovat bude až na místě. Teď by stejně nic nevymyslela.
Přemístila se přímo… Do pasti.
„Návštěva…“ řekl sladce jeden z maskovaných mužů.
„Chyťte ji!“ nařídil někdo.
„Nejsem sama!“ mátla Hermiona, ale chladný hlas se blízko ní rozesmál.
„Ale jsi šmejdko. Jsi úplně sama a my to víme!“
Viděl zděšení v jejích očí a znovu se usmál. Byl to Lucius Malfoy.
„Nejen my měli ve svých řadách krysu!“ pošeptal jí do ucha na vysvětlenou.
Další šok. Někdo je zradil… No ano, jak jinak by potom přišli na Severuse.
Až teď jí došlo, jak byla hloupá a bláhová.
„Už dlouho čekáme, až se tady objevíš…“
„Proč mě rovnou nezabijete!“ znovu se jí smáli. Byla jako hlupačka, obyčejný póvl, který se omylem dostal do výšin a teď za svůj omyl, za svou chybu, zaplatí…
„A to se o ní říká, že je chytrá!“ pronesl Malfoy nahlas a ostatní se ještě více rozesmáli. Potom zvážněl.
„Jdeme! Vezmeme tu šmejdku k pánovi!“ přikázal.